Archiv Deníku Carmen

Pondělí začalo úplně obyčejně. Tak obyčejně, že by mě ani ve snu nenapadlo, jak skončí.

Bylo 13. července 2026. Ve středu v půl deváté ráno mě čekala plánovaná artroskopie kolene. V úterý měli přijet rodiče a maminka mě měla po narkóze odvézt domů.

S Eny, Silvou, Dájou a Pájou Diwi jsme si o operaci psaly. Uklidňovaly mě, že to zvládnu a že na mě budou myslet. Právě jsem obědvala a měla před sebou úplně obyčejný den.

Kolem třetí hodiny odpoledne mě začalo bolet břicho. Nejdřív jsem tomu nevěnovala velkou pozornost. Myslela jsem, že si jen lehnu na gauč, chvíli si odpočinu a bolest přejde.

Jenže nepřešla. Minuty ubíhaly a bolest byla stále silnější. Z obyčejného pobolívání se stávalo něco, co už nešlo ignorovat.

Snažila jsem se najít polohu, ve které by se mi alespoň trochu ulevilo. Žádná taková ale nebyla. Tělo mi dávalo jasně najevo, že tentokrát nejde o nic obyčejného.

Než jsem vytočila číslo záchranné služby, zavolala jsem mamince. Řekla jsem jí, že je mi strašně špatně a že budu nejspíš volat sanitku.

Pak jsem skutečně zavolala pomoc. Protože se do domu vcházelo přes čip, museli mi sousedé otevřít. Každá minuta se zdála nekonečně dlouhá.

Když záchranáři konečně přišli, napojili mi infuzi a dali léky proti bolesti. Ani ty ale nedokázaly všechno utišit.

Na urgentním příjmu následovalo jedno vyšetření za druhým. Bolest nepolevovala a já byla vyčerpaná, vyděšená a bezmocná.

Lékaři mě poslali na CT s kontrastní látkou. Ležela jsem v přístroji a čekala, co snímky ukážou. Všechno kolem mě působilo neskutečně, jako by se to dělo někomu jinému.

Výsledek ale přišel rychle. Měla jsem neprůchodné, zauzlené tenké střevo. Nebyl čas čekat.

Vezli mě dlouhou nemocniční chodbou. Nad sebou jsem sledovala světla na stropě, která jedno po druhém mizela za mou hlavou.

Snažila jsem se modlit. Myslela jsem na domov, na své blízké a hlavně na maminku.

Dveře operačního sálu se otevřely. Uviděla jsem ostrá světla, přístroje a lidi, kteří se připravovali zachránit mi život.

Otevřela jsem oči.

První, co mi proběhlo hlavou, nebyla bolest. Byla to jediná otázka.

Mám umělý vývod, nebo ne?

Strašně jsem se bála sáhnout si na boky. Na pravý ani na levý. Neměla jsem odvahu zjistit pravdu.

Od chvíle, kdy mi začalo být špatně, jsem se pořádně nenapila. Měla jsem úplně vyschlá ústa a připadala jsem si, jako bych se dusila.

Prosila jsem zdravotního bratra, jestli bych se mohla alespoň trochu napít.

Řekl mi, že pít nesmím.

Začala jsem kašlat. Každé zakašlání projelo čerstvě operovaným břichem jako nůž.

Znovu jsem zazvonila.

Jenže se mi začalo znovu dělat špatně.

„Budu zvracet.“

Odpověděl mi, že to není možné. Že s hadičkou zavedenou do žaludku přece zvracet nemůžu.

Jenže jsem opravdu zvracela.

I jeho to překvapilo.

Poprosila jsem ho alespoň o něco, čím bych si mohla utřít pusu.

Asi kolem půl sedmé nebo sedmé přišla vizita.

Poprvé mi odlepili obvaz z břicha.

S obrovským strachem jsem se podívala dolů.

Žádný umělý vývod tam nebyl.

Jen dlouhá operační rána, která vedla téměř od prsou až dolů k podbřišku.

Právě při vizitě jsem se konečně dozvěděla, co se vlastně stalo.

Lékaři mi vysvětlili, že si původně mysleli, že mám zauzlené střevo.

Při operaci ale zjistili srůsty na tenkém střevě.

Museli je odstranit a střevo opatrně uvolnit a narovnat, aby bylo znovu průchodné.

Celý den jsem téměř jen spala.

Bylo úterý 14. července.

Byla jsem vyčerpaná, bolavá a stále pod vlivem narkózy.

Mezitím za mnou cestovali rodiče z Orlové.

Do Prahy měli přijet už kvůli mé plánované operaci kolene, která byla naplánovaná na středu ráno.

Na pražském hlavním nádraží nemohli sehnat taxi.

Nakonec za cestu do Motola zaplatili skoro sedm set korun.

Přijeli i s kufrem, protože neměli klíče od mého bytu.

Na chvíli jsme se viděli.

Předala jsem jim klíče a oni potom odjeli ke mně domů.

Když jsem se po operaci probudila, měla jsem pocit, že to nejhorší už mám za sebou.

Ve skutečnosti ale začínala další část cesty – pomalé zotavování.

V úterý večer mi konečně dovolili poprvé něco sníst. Nebyla to žádná hostina.

Dostala jsem obyčejný vývar bez nudlí, jen samotný vývar.

Po několika dnech hladu to byla ta nejlepší polévka, jakou jsem kdy jedla.

Ve středu přišla další dobrá zpráva. Lékaři mi vytáhli hadičku z nosu.

Byl to nepříjemný okamžik, ale zároveň jsem měla pocit, že jsem zase o krok blíž návratu domů.

Stále jsem však ležela sama na pokoji na JIP.

Můj pokoj byl hned naproti sesterně.

Odpoledne za mnou přišla maminka. Chvíli jsme si povídaly a byla jsem ráda, že ji vidím.

Tatínek ale musel odjet zpátky do Orlové.

Doma na něj čekala zahrádka a další povinnosti, o které bylo potřeba se postarat.

Po návštěvě maminka odešla a já zůstala zase sama.

Ve čtvrtek mi vytáhli i obě kanyly z pravé ruky.

Jednu jsem měla v zápěstí a druhou v loketní jamce.

Byl to další malý krok vpřed.

Měla jsem pocit, že se moje tělo pomalu vrací do normálu.

Vedle něj ale stála paní doktorka, která připomněla, že jsem byla operovaná teprve před několika dny.

Chvíli se spolu radili a nakonec se domluvili, že bude lepší počkat ještě do pátku.

Další den ráno jsem byla plná očekávání.

Po vizitě mi lékaři oznámili, že tentokrát už opravdu pojedu domů.

Objednali sanitku na půl jedenáctou dopoledne.

Jenže čas plynul a sanitka stále nikde. Přijela až kolem půl dvanácté.

Mezitím jsem už nedostala oběd, měla jsem hlad a začínalo mi být nevolno.

S maminkou jsme byly neustále ve spojení.

Psala mi zprávy a ptala se, kdy už konečně vyrazím.

Ani samotná cesta nebyla jednoduchá.

Nejdřív jsme nabírali další pacienty a každá zatáčka nebo nerovnost byla pro moje břicho nepříjemná.

Byla jsem ráda, až sanitka konečně zastavila před naším domem.

Před vchodem už na mě čekala maminka.

Po několika dnech v nemocnici, po operaci, strachu a čekání jsem znovu překročila práh svého domova.

Byla jsem stále velmi slabá a věděla jsem, že uzdravování teprve začíná.

Byla jsem konečně doma.